Hrad(Castle)Velhartice 1080p CZ

Рет қаралды 6,773

Күн бұрын

Composer music Adrian von Ziegler
Hrad a jeho první známý majitel Bušek z Velhartic se poprvé uvádějí v r. 1318. Bušek byl komorníkem a průvodcem markraběte Karla na jeho italské výpravě r. 1337 (zemřel v Meranu). Jeho stejnojmenný syn Bušek rovněž dlel často při družině krále Karla IV. jako mistr komory (od r. 1352). Po Buškově smrti (okolo r. 1371) převzal Velhartice jeho syn Jan (zemřel před r. 1390), jehož obě dcery se provdaly do rodiny pánů z Hradce. Starší Kateřina byla manželkou Jana staršího z Hradce (†1417) a držela jednu polovinu panství, mladší Anna po smrti svého manžela Menharta z Hradce (†1391) se provdala za Václava z Vartemberka, kterého Oldřich z Rožmberka přiměl, aby se vzdal Annina nároku na druhou polovinu Velhartic, kterou přikoupil (1395) zmíněný Jan starší z Hradce. Po něm dědil syn Menhart, za něhož vystavěna na hradě velká věž na úschovu korunovačních klenotů uložených na velhartickém hradě za husitských válek.
Když zemřel (1453) Menhartův syn Oldřich z Hradce, poručník jeho nezletilých dětí Zdeněk ze Šternberka prodal velhartické panství Děpoldovi z Rýzmberka. Od jeho potomků koupil Velhartice r. 1506 Zdeněk Lev z Rožmitála a z Blatné (†1535). Jeho dědic Adam Lev vzal na sebe povinnost splácet otcovy dluhy, zadlužil se však navíc sám a nezbylo mu než prodat r. 1540 velhartické panství Adamu ze Šternberka. Nevalné hospodaření nakonec vedlo r. 1589 k rozdělení panství, přičemž hrad a část panství získal Jindřich Plánský ze Žeberka. Od jeho vnuka Jana Viktorina koupil v r. 1597 Velhartice Volf Perglar z Perglasu.
Volfův syn Václav Otakar se přidal na stranu evangelických stavů (1618--1620) a majetek mu byl po Bílé hoře zabaven. R. 1622 jej zabral císařský generál Baltazar Marradas, ale v r. 1628 byly Velhartice prodány císařskému plukovníku Martinu de Hoeff-Huertovi. Tento cizinec prováděl na velhartickém panství násilnou rekatolizaci. Do dějin hradu se zapsal výstavbou pozdně renesančního paláce na starých gotických základech a pivovaru v podhradí. Po Huertovi (†1637) dědila jím adoptovaná Anna Marie z Moldavy. V soudním popisu panství z r. 1653 se rozeznával zadní (středověký) trakt od nového zámku. Vysoká gotická věž byla tehdy pustá a sloužila jako sýpka. V druhém parkánu stál pivovar. Toho roku (1653) koupil Velhartice klášter karmelitánů v Menším Městě pražském, ale ještě v témže roce zase panství prodal Johance Františce Račínové z Račína.
Další rychle se střídající majitelé velhartického panství byli vedeni jen hospodářskými zájmy a hrad zanedbávali. R. 1813 se Velhartce dostaly do majetku rodiny Sturmfelderů z Oppenweileru. Člen rodu Karel začal v r. 1848 opravovat starý hrad v duchu romantických nálad. Za posledních držitelů velhartického velkostatku Henneberg-Spiegelů byl okolo r. 1930 upraven Huertův palác podle návrhu architekta K. Pecánka.
Do rozsáhlého hradního areálu se vchází gotickou branou v původní hranolové věži (dnes zčásti snesené), před níž býval příkop. Před dolní částí hradu, předhradím, je úzký parkán a za ním hradba zpevněná okrouhlou baštou a vysokou věží vlevo. Z gotické části hradu se zachovaly zříceniny obytného paláce zvaného Rajský dům, spojeného mohutným kamenným mostem s protější věží zvanou Putna, do níž býval přístup z mostu po padacím můstku do zachovaného gotického portálku v prvním patře. Věž byla třípatrová, v její jihozápadní zdi vedlo schodiště do horních pater. Sousední renesanční palác byl přistavěn k staré hradební zdi, v níž zůstal gotický portálek a střílny. V poschodí jsou patrné zbytky někdejších nástěnných maleb. Na tento renesanční trakt přestavěný v 19. století navazuje nejstarší část hradu s gotickou kaplí a válcovou věží.