Řím popáté - Vyhozeni z Vatikánu

[@Pizin]

Moc hezká série.

[@radekhulva8016]

Pánové nic proti ale s tím Martinem C Putnou jste mě natenkonec namlsali takže promne osobně takové smutné rozloučení s Římem.Na druhé straně to byl úžasný měsíc

[@pavelnovak4740]

S. P. Huntington se ve svých pracích zabývá otázkou, jak které náboženství je slučitelné s demokracií. Protestanství má například svým toleratnějším postojem k demokracii blíže. Zřejmý je napopak fakt, že islám se svým hierarchickým přístupem, potlačováním ženských práv apod. demokratickým principům neodpovídá a většina zemí, kde toto náboženství dominuje, je autoritářských. Totéž však bylo možné dříve tvrdit o katolické církvi, která je svým uspořádáním také přísně hierarchická a rovněž vztahy mezi muži a ženami či rodiči a dětmi pojímá přísně na principu nadřízenosti a podřízenosti. Tedy ani toto demokratickým principům přiliš nesvědčí. I přesto se však katolická církev stala jedním ze zdrojů odporu proti komunismu a obecně nedemokratickým režimům. Zejména působení papeže Jana Pavla II pak bylo faktorem (byť zdaleka ne rozhodným) pro konečný pád režimů v sovětském bloku. Skutečnost, že katolická církev do 60. let podporovala autoritářství, ale následně nastal obrat s tím, že církev začala být nakloněna demokracii, Huntington vysvětluje dvěma faktory: za prvé: bohatnutí také katolických zemí po druhé světové válce, kdy i církev musela vzít na vědomí, že toto se děje díky demokratickému politickému zřízení. Za druhé: změna v postoji církevních hodnostářů jak na nejvyšší úrovni (viz Druhý vatikánský koncil), kdy se začalo hlásat, že církev by se měla politicky angažovat ve prospěch politických práv, tak na úrovni nejnižší, kdy např. ve frankistickém (a velmi katolickém) Španělsku začala nastupovat nová generace mladých kněží, kterým byl autoritarismus zcela cizí.