🇮🇳 Nebezpečná horská cesta v indických Himalájích!

29. srpna 2023: V 9 hodin ráno na nás před hotelem čeká Rinku s autem. Před odjezdem nás personál hotelu, jakožto jedině ubytované, posadí na gauč na recepci. Kamera, klapka, akce. Videorecenze a vyjádření naší spokojenosti na kameru může začít. S výsledkem jsou všichni spokojeni a my můžeme vyjet.
Cesty jsou kvalitní, srovnatelné se silnicemi I. třídy u nás doma. A nyní je před námi Atal Tunel, nejvyšší jednotubusový tunel na světě ve výšce 3 060 metrů nad mořem. Projet ním trvalo pár minut a já začal cítit, že se něco děje s mým tělem. Začalo reagovat na rychlý vzestup. Při vyústí tunelu se nám otevírají úžasná panoramata. Zastavujeme a jdeme si udělat první fotografie skalních masivů, na kterých už vzhledem k nižší koncentraci kyslíku ve vzduchu nejsou stromy ani keře. Trávu postupně nahrazuje písek a kamení. Vystupuji z auta a cítím tlak na těle, po pár krocích se zadýchám. Už začínají pravé Himálaje.
Zažíváme taky první dopravní zácpu s pastevcem a jeho velkým stádem koz a ovcí. Těžko spekulovat nad jejich počtem, ale odhaduji, že jich bylo alespoň 200. Troubení klaksonem nefunguje. Musíme počkat, vše tu má vlastní zákony, které se neuspíší a musí se respektovat. Jsme v zemi nikoho, ale ty výhledy stojí za to. Začíná se do auta opírat slunce a sundávám si podzimní bundu a nechávám si jen tričko.
A je před námi první vysokohorské jezero Deepak Taal. Zastavujeme v 3 750 metrech nad mořem. Vytáhnu si z krosny vepřovou konzervu, kterou jsem si přivezl z domu, k ní zakousnu kukuřičné tortily a myšlenkami se připravuji na první koupání. Vojta dostává úlohu hlavního kameramana, sundávám si oblečení, nasadím žabky a jdu vyzkoušet teplotu. Ta byla studenější, než jsem si představoval, ale co už. Jdu do toho. Ponořím se až po krk a po minutě ve vodě odcházím spokojený na břeh. Osuším se, dám si bundu a na nohy deku a jedeme dál. Stoupáme ke 4000 metrů nad mořem a já začínám cítit únavu, bolest hlavy a zhluboka dýchám. Pauza u dalšího krásného jezera - tentokrát Suraj Taal v 4 880 metrech nad mořem. Těsně před námi průsmyk Baralacha La s nadmořskou výškou 4 890 metrů.
Po několika desítkách kilometrů zastavujeme u stanů, kde si lze koupit snídaně, obědy i večeře a zároveň odpočinout. Objednávám si omeletu s rýží a zároveň ochutnám kozí maso, které si objednal a doporučil mi Rinku. Za pár desítek minut jízdy jsme se dostali do údolí Sarchu, do kempu Red Rock, nyní se nacházíme ve 4 200 metrech a já začínám cítit důsledky rychlého stoupání. Uložili jsme si věci do stanů, tentokrát jsme měli spát odděleně. Majitel kempu nám řekl, že jsou v okolí himalájští svišti. Z dálky jsme jich pár viděli, nicméně se západem slunce, který nastal relativně brzy okolo 18. hodiny, už nevylezl z okolních nor nikdo. O tři hodiny později jsme si dali večeři a já se cítil v náladě jako po dvou velkých pivech. Do postele jsem šel s třemi horními vrstvami, čepicí, dekou kolem krku a termo fólií na těle. Přespal tak pár hodin a neustále se probouzel. Mohl jsem si ale odškrtnout v pomyslném seznamu první přespání ve 4 kilometrech nad mořem a v teplotě pohybující se okolo nuly.
Po snídani jsme překročili hranici Himáčalpradéše a objevili se v Ladakhu, nejsevernějším regionu Indie. Začaly ty nejúžasnější scenérie a zbývalo asi sto kilometrů do Léhu. Začalo mi být opravdu špatně. Kombinace spánkového deficitu, nižšího okysličení krve a vyššího atmosférického tlaku mi dávala zabrat. To mě ale neodradilo při první zastávce vyzkoušet teplotu horské říčky. Křišťálově čistá voda měla okolo 5°C a nebýt toho, že jsme měli za chvíli nasedat do auta, bych ve vodě strávil déle.