Pohádka na Dobrou noc - Kouzelný les a malý zvířecí přítel

Byl jednou jeden malý chlapec jménem Matýsek, který měl velkou zálibu v objevování přírody. Každý den, jak se slunce pomalu sklánělo k západu, chodil se svým tatínkem do lesa, kde trávili spoustu času obdivováním stromů, květin a všech možných zvířátek. Matýsek měl rád přírodu, ale dnes to mělo být jiné. Dnes si přál objevit něco kouzelného, něco, co by nikdy předtím neviděl.
„Tati,“ zeptal se Matýsek, „co kdybychom šli ještě dál, než obvykle? Co kdybychom našli něco opravdu zvláštního?“
„Co máš na mysli?“ usmál se tatínek. „Les je plný tajemství. Můžeme jít, ale musíme být opatrní.“
A tak se vydali do lesa ještě hlouběji, než kdykoli předtím. Cesta byla klidná, jen v dálce občas zazněl zpěv ptáčků nebo šelest listí ve vánku. Když došli na malou mýtinu, Matýsek náhle ucítil něco zvláštního. Vzduch kolem nich byl najednou jiný - jakoby tichý, ale zároveň plný očekávání. Podíval se na tatínka, ale ten si ničeho zvláštního nevšiml.
„Tati, podívej! Co to je?“ ukázal Matýsek na malý, svítící kámen, který ležel na zemi. Kámen jemně zářil modrým světlem.
Tatínek se sklonil, aby se na něj podíval, ale než se mohl něco zeptat, kámen se rozsvítil ještě jasněji a najednou z něj vyskočila malá postavička. Byl to zvířecí přítel, malý králíček s jemnými křídly, které se leskly jako hvězdy na noční obloze.
„Dobrý večer, Matýsku!“ řekl králíček zvonivým hlasem. „Já jsem Luno, strážce tohoto kouzelného lesa. Děkuji, že jste našli náš kouzelný kámen!“
Matýsek byl ohromený. „Kouzelného lesa?“ zeptal se s očima široce otevřenýma.
„Ano,“ usmál se králíček, „tento les je plný tajemství a kouzel. A teď, když jsi našel kouzelný kámen, můžeš zažít něco opravdu výjimečného.“
Matýsek se podíval na tatínka, který se smál a přikývl. „Nevadí, že to zní podivně, tati?“
„Neboj se,“ odpověděl tatínek. „Pokud to znamená dobrodružství, tak proč ne?“
A tak Luno pozval Matýska, aby ho následoval. Společně s tatínkem procházeli hlouběji do lesa, kde na každém kroku objevovali kouzelné tvory a zázraky. Na jednom stromě rostly ovoce, které zpívalo tichou, uklidňující píseň. Na druhém stromě tančili malí motýli, kteří vypadali, jako by byli vyrobeni z duhy.
Luno je dovedl k jezírku, jehož hladina se třpytila jako zrcadlo. Uprostřed jezírka plaval nádherný zlatý pstruh. „Tohle je zázrak lesa,“ řekl Luno. „Ten, kdo se podívá do tohoto jezírka, může si přát něco opravdu krásného.“
Matýsek se sklonil k vodě, a než se stačil zamyslet, zeptal se ho Luno: „Co by sis přál, Matýsku?“
Matýsek se zamyslel, protože věděl, že přání by mělo být něco opravdu krásného. Chvíli se díval na zlatého pstruha, na hvězdné nebe nad ním a na svůj příští krok v životě. A pak odpověděl: „Přál bych si, aby všichni, koho mám rád, byli šťastní a zdraví.“
Luno se usmál a pokýval hlavou. „To je to nejkrásnější přání, jaké můžeš mít. A protože jsi přál něco tak krásného, les ti teď něco nabídne.“
A najednou se jezírko začalo rozsvěcovat. Vzduch kolem nich se naplnil vůní květin, zpěvem ptáků a smíchem. Matýsek pocítil, jak se jeho srdce naplňuje klidem a radostí. Tento okamžik byl kouzelný, ale zároveň tak přirozený, že to ani nepoznal.
Po chvíli, když se kouzlo lesa uklidnilo, se podíval na tatínka, který byl stejně očarovaný. „Myslím, že je čas se vrátit domů, Matýsku,“ řekl tatínek.
Matýsek přikývl. „Ano, ale nikdy nezapomenu na to, co jsme tady zažili.“
„A já taky ne,“ odpověděl Luno. „Les je vždy tu pro ty, kteří mají otevřené srdce a touží po kráse světa kolem sebe.“
A tak se Matýsek, jeho tatínek a kouzelný králíček Luno rozloučili. Když se vrátili domů, byl už večer a na obloze zářily první hvězdy. Matýsek si lehl do postele, přikryl se teplou dekou a zavřel oči. Měl krásný sen o kouzelném lese, kde zpívaly stromy a motýli tančili na vánku.
A tak Matýsek usnul se spokojeným úsměvem na tváři, vědoma si toho, že kouzla jsou všude kolem nás, pokud máme oči a srdce, které je dokážou vidět.
Konec.