Děti úplňku: Nejsou žádné dveře, kterými by nás vyhodili

V našem dokuseriálu obvykle přinášíme příběhy rodin dětí (malých i dospělých) s vážným zdravotním postižením, které ve své situaci řeší akutní nedostatek sociální podpory. Hana a Zdeněk Krejčovi nejsou ten případ. Jejich syn Vojta žije v malé domácnosti pro klienty s mentálním hendikepem a chováním vyžadujícím vysokou míru podpory. Rodiče to za ním mají ze svého domova pět minut pěšky a berou si Vojtu domů na víkend. Po čtvrt století náročného života si mohou alespoň trochu vydechnout a užívat si klidného života.
Nebylo to ovšem zadarmo. Když se Vojta počátkem 90. let minulého století narodil, byl v Jindřichově Hradci pravděpodobně prvním dítětem s tzv. nízkofunkčním autismem. O diagnóze nic pořádně nevěděli jeho sousedé, ani lékaři, sociální pracovníci nebo úředníci. Pro děti s autismem neexistovaly speciální třídy, odlehčovací služby nebo bydlení. To všechno si manželé Krejčovi museli postupně vybojovat sami.
Zvládli nejen to. Zvládli si také udržet krásný vztah, dobrou náladu a životní optimismus. Z mnoha změn, které prosadili, dnes mohou těžit další podobné rodiny, jichž podle statistik neustále přibývá.
Video, které jsme s nimi natočili, má proto za cíl především sdílení zkušeností. Je delší než obvykle, dává prostor volnému vyprávění. Nechce upozorňovat na akutní krizi, ale přinášet inspiraci všech těm, kteří podobnou cestou půjdou v budoucnu. A základní poselství Krejčových zní - je třeba neustále komunikovat, neuzavírat se a nestahovat do soukromí, vysvětlovat, co dítě potřebuje, proč se chová jinak, než je okolí zvyklé.
A při jednání se státní správou pak trvat na právu lidí s postižením žít normální a kvalitní život v přirozené komunitě. „Dávala jsem najevo, že neexistují žádné dveře, kterými by mě vyhodili,“ zmiňuje v něm Hana Krejčová větu, kterou říkávala krajským úředníkům při jednáních. „Říkala jsem, že mám spacák a jsem připravená na úřadě i tábořit, když to bude potřeba.“
Vyplatilo se to a dnes si Krejčovi mohou postupně plnit sen, který je pro většinu podobných rodin asi těžko představitelný - během následujících deseti let chtějí obejít Českou republiku podél hranic dokola. Třetím rokem na jaře a na podzim vyrážejí na cestu - s vědomím, že pro svého syna udělali maximum a že je o něj dobře postaráno.