Běh 55 km: Zamrzlá Dalešická přehrada

Рет қаралды 1,065

7 жыл бұрын

Dalešická přehrada je cílem mnoha lidí. Aspoň tedy v létě. Teď v zimě tam nenajdete skoro ani nohu. Když jsem přemýšlel, jestli je při těchto nízkých teplotách také zamrzlá, uvědomil jsem si, že jsem tam v zimě snad ještě ani nebyl. A to ji mám kousek od domova. Rozhodl jsem se, že musím využít letošní ojedinělé pravé zimy a celou přehradu oběhnu. Jednotlivé části znám, ale jako celek jsem to ještě neběžel. Ani v létě. Délku jsem odhadoval na nějakých 60 km.
Autem jsem hned ráno po východu slunce, kdy teploty pomalu stoupaly od -15 stupňů, dojel do Vladislavi. Vyrazil jsem po levém břehu po proudu řeky Jihlavy. Ve stínu byla ještě šílená kosa a pití mě hned zamrzlo. Protože jsem po cestě hodně fotil a točil, prsty na rukou i nohou jsem měl hned promrzlé. Snažil jsem se držet co nejblíže u břehu, protože nahoře v lese bych nic neviděl. I tak jsem se ale několikrát musel vyškrábat nahoru z údolí, abych se dostal na pár pěkných skal. Zde se mi osvědčily řetězové nesmeky, které v prudké kamenité skále držely skoro jako mačky. Dole v údolí u Jirkasova mlýna jsem několik prvních kilometrů mohl běžet přímo v korytu přehrady, protože díky nízké hladině byla obří zamrzlá plocha pod sněhem. Jakmile jsem se dostal na slunce, vrchní vrstva oblečení putovala do batohu. Když se přehrada rozlila v celé šířce údolí, byl jsem nucen pokračovat po kamenitém břehu nebo výše v lese. Protože hladina Dalešické přehrady kolísá během dne o více než metr, byly při obou březích velké rozlámané kry, které vznikaly praskáním ledu. Terén, kde nebyly žádné cesty, jen sníh a kameny, byl extrémně náročný pro běh, protože prvních 10 km mně trvalo přes 2 hodiny. I když jsem měl na nohách návleky proti sněhu, boty už jsem dávno měl úplně promočené. Z toho jsem měl trochu strach. Aspoň že mně rozmrzlo pití.
Navštívil jsem Kozí skálu, Halířku, pomník trampům, Utajovanou skálu i zříceninu Hradu Kozlov. Do tohoto místa byla přehrada zamrzlá a pod vrstvou sněhu. Od zříceniny sníh zmizel a celá hladina byla tvořená krásně čistým průhledným ledem. Jak hladina klesala, bylo krásně slyšet hlasité praskání v ledu po celé ploše. Podíval jsem se na ostrov, při dnešním nízkém stavu vody spíš jen poloostrov, u tábořiště Lavičky. V těchto místech, kde je přehrada už hodně široká, se začaly objevovat místa bez ledu. Okolo Stropešínského mostu jsem se přes skálu Malá Wilsonka dostal až do Autokempu Wilsonka, kde mě přivítaly jen prázdné bíle pláže. Na opačné straně areálu jsem přímo pod skálou Wilsonka narazil na parník Horácko, který se tu právě otáčel, protože na plavbu dále by potřeboval ledoborec. Vyběhl jsem si nahoru a ze skály jsem krásně viděl, že přímo pode mnou se se přehrad dělí na zamrzlou a nezamrzlou.
Při dalším běhu už jsem se přímo u přehrady nepohyboval, protože nebylo kudy. Musel jsem tedy pokračovat lesem, kde jsem chvíli běžel po cestách, občas jsem křižoval v hustém lese přes potoky, ale hlavně jsem musel obíhat čím dál větší zátoky, kterých už jsem začínal mát plné zuby. Ke hrázi Dalešické přehrady u obce Kramolín jsem se dostal až po 6 hodinách, během kterých jsem uběhl pouhých 30 km. Utahaný jsem byl značně a už jsem se viděl v teple domova naložený ve vaně. Jenomže jsem se musel dostat ještě zpátky. Bylo kolem půl čtvrté odpoledne a slunce už pomalu mířilo k horizontu. Bylo mi jasné, že to bude úmorná cesta. Rozčvachtané boty mně na klidu moc nepřidávaly.
Při zpáteční cestě už jsem se striktně přehrady nedržel, protože jsem na to neměl vůbec chuť, ale hlavně už začínala být tma a zima. Běžel jsem tedy po cykloturistické cestě okolo Dalešic do Stropešína, kde jsem zastihl nádherný západ slunce. V lese jsem, oblékl vrchní oblečení z batohu, zapnul čelovku a při stále nepříjemnějším mrazu jsem kličkoval kolem přehrady do Číměře. Lesní cesta vyježděná od traktorů byla celkem v pohodě, ale na polích mezi lesy byly tak maximálně stopy od zajíců, takže jsem se místy brodil i po kolena ve sněhu. To už bylo na moje mokré boty dost a začínala mně mrznout chodidla. A také mi došlo pití, které mě poslední hodinu dodávalo energii. Zpátky do Vladislavi k autu jsem se dostal po téměř 10 hodinách. Celá trasa měřila nakonec 55 km s převýšením 1700 m. Těch 60 by asi vyšlo, ale musel bych se držet kolem přehrady i při zpáteční cestě. To už jsem ale neřešil, protože jsem seděl zmrzlý jako brok v autě a mířil domů, kde na mě čekala horká bublinková vana.
Tak jsem si poprvé v životě oběhl celou naši Dalešickou přehradu. Vzdálenost byla v pohodě, ale ten terén. Můžu upřímně říct, že nic těžšího jsem ještě neběžel. Ono to vlastně ani místy běžet nešlo. Po skále nahoru, po skále dolů, rozdrolené kameny, žádná cesta a všudypřítomný sníh.
--
Článek a fotky:
www.off-limits.cz/probehle-ak...
--
Osobní stránky:
dvorak-stepan.off-limits.cz
--
#DvorakStepan #Run #Running #TrailRunning #UltraRunning #UltraMarathon #OfflimitsCZ #Dalesice #DalesickaPrehrada #PrehradaDalesice #Prehrada