Montessori praxe: Nadměrná péče o dítě

Moje role mámy.
Zastavme se o promysleme si, proč o děti pečujeme tak, jak to děláme. Často vidím rodiče, kteří děti ponižují, shazují, bijí a trestají. Ale je druhá strana mince - láska bez hranic - opravdu to pravé ořechové? anebo je to opačná strana téže mince. Pekla pod maskou laskavosti.
Poslechněte si video a odpovězte si sami/y na otázky, které ve videu kladu: Proč chceme sloužit dětem? Proč je chceme uchránit od nebezpečí? Od zranení? Od zklamání?
Co se stane s dítětem, pokud nemusí nikdy čelit frustraci? Které je vždy opečovávané? Které má vždy rodiče za zády a může se spolehnout na ně? Jak bude takové dítě reagovat? Laskavě a vděčně, že nic nemusí? Anebo bude na mámu pohlížet jako na služku?
Kdy se dítě má možnost cokoli učit, když všechny cesty umetou rodiče? Když všechny problémy vyřeší maminka? Když dostane vše, co chce, na co ukáže prstíkem? Když je stále "jako v bavlnce" zatímco maminka je uštvaná?
Jak se bude chovat, když bude frustrované, ale máma už nebude (ve školce) za zády? Co bude dělat, když tam pro něj najednou máma nebude? Vyroste náhle anebo se uzavře v nejistotě anebo bude agresivně křičet a bít se o svá "práva"? Jak se domluví s jinými dětmi/lidmi? Jak zvládne čekat? Jak bude umět řešit problém? Jak se bude cítit?
A jak bude schopné vnímat potřeby ostatních? Jak bude vědět, že něco umí? Jak bude vědět, v čem je dobré? Jak se dozví, čím může přispět ostatním? Jak se bude umět přizpůsobovat měnícím se podmínkám ve světě a ve společnosti?
...
Prostě se zamysleme. Nechtějme pro děti cukrkandlový svět, kde se jim nikdy nic nestane! To je totiž děsná nuda! Každé dítě potřebuje výzvu (i když jinak velkou) a každé dítě se potřebuje učit zvládat život samostatně. Nikdy nevíme, kdy tam pro naše děti nebudeme moct být... aniž bych chtěla malovat čerty na zeď! Pojďme se naučit, co mohou zvládnout. Pojďme se naučit a sdílet mezi sebou možnosti podpory v rodinách, mezi rodinami. Pojďme udělat TOHLE pro naše děti! Postavme se na své nohy a buďme fakt ti, kdo jsou kapitáni na cestě k dospívání!
Více o kurzech najdete zde: www.montessori...

[@janamatouskova4137]

Výborné a zasáhlo to tu strunku o které paní mluví:-))

[@veronicabeccabunga9932]

Dekuji. Irenecko zlatá ♡

[@annazahradnikova522]

👏👏👏👏👏👏👏👏 děkuji moc 🙏 krása ♥️

[@terezakohutkova2136]

Moc děkuji!

[@andreasmrzova6191]

Irco, přesně řečeno. Taky mně tento přístup "štve", když ho vidím. Cítím zatím velkou nepravdu a nesvobodu. Zároveň těm důvodu proč se to děje rozumím, ale chce to už opravdu jinak. I když to není lehké, to vidět to dítě, třeba i fakt malé, jak má své kompetence, je úžasné. A já můžu být šťastná máma, protože mám sebe na prvním místě. Jen z plné svoji nádoby sebelasky, můžu teprve adekvátně a kvalitně pomáhat a lásku dávat.

[@mujsvet7120]

Přesně! Moc dekuji!!!!!

[@eliskafarkova7956]

Dobrý den, máte bezvadná videa, velmi mi pomáhaji, díky Ireno! Teď dotaz ohledně tohoto přístupu: mé starší dceři je teď 3,5 roku a vedla jsem ji vždy k samostatnosti, i když netvrdím, že jsem frustrace vždy řešila takto - narodila se předčasně v 6,5 měsících a byla přes dva měsíce v nemocnici. Trvalo mi, než jsem si uvědomila, že říci "ne" na něco, co není její životní potřebou, ji naopak připravuje do budoucna. Před půl rokem se nám narodila druhá dcera a dnes více méně musím se starší dělat vše já, vysloveně fyzicky, i když by se dalo říci, že ve dvou letech byla samostatnější než dnes. Ale myslím, že to bude sourozeneckou žárlivostí či voláním po pozornosti - ale jsem s holkama doma a i když spolu travime hodně času, tak nevím, jak ji znovu více dovést k oné samostatnosti. Můžete mi poradit? Děkuji a přeji krásný den.

[@irenakubantova]

Eliško, takto Vám poradit nemůžu, protože neznám tu hru, co spolu doma hrajete. Může to být žárlivost a pod ní strach ze ztráty. Může to být žárlivost a pod ní strach z toho, být "velká". Může to být strach z tlaku, který na mě vytváří mladší dítě svým kříkem a nabouráváním osobního prostoru. Může pod tím být ztráta důvěry. Bude záležet na tom, jak doma fungujete, jak moc příležitosti má k tomu být samosttaná, jak moc se vidí s jinými dětmi, které ji mohou být vzorem. A taky bude záležet na tom, jak na její volání reagujete - zda jej ignorujete, tedy je dále ztracená, anebo mu vyhovíte, tedy jí to funguje. Bylo by lepší se vidět anebo si alespoň zavolat. www.montessori-praxe.cz/zive-s-ircou/individualni-konzultace/ Rezonuje něco z výše uvedeného? Zdravím, Irča

[@veronicabeccabunga9932]

Nejen, že takový přístup škodí dětem, ale pro maminky působí jako energetický výcuc. Sundejme masky, na nic si nehrajme, neexistuje dokonalá matka. Existuje matka která žije pravdu, a tím nejvíce dítěti ukazuje, jak žít...v pravdě. Nedělám co nechci. Neřeším prkotiny, hlídám si své hranice a učím samostatnosti.

[@morgannelafay]

OK, jsem v sedme minute videa, bude az do konce porad o tom co nemam delat, to uz davno vim. Kde se clovek ma dovedet jak to ma delat? Jak se naucit zvladat frustraci? Jak se vlastne detskym zpusobem zvlada frustrace. Dospely spouste veci rozumi, dokaze se mu neco vysvetlit, ale jak se to vysvetluje diteti, ktere tomu nerozumi? Edit: nabizite kurzy, ve kterem vasem kurzu je zvladani frustrace u temperamentnich deti?

[@irenakubantova]

Morganne, nejlepší je se setkat se naživo. Protože každá máma a dítě jsou jiní a mají jinou historii. A vysvětluji mu to podle toho, jak je staré a jaký temperament má - s některými není třeba se ani bavit. Pracujeme na tom v kurzech: Jak spávně komunikovat s dětmi? Pak v kurzech Vzteká se a vříská? A v kurzu Jak nastavovat dětem hranice? www.montessori-praxe.cz/online-kurzy/ Důležité je vědět, že tady jako máma jsem a nemusím vědět odpověď na všechny otázky. Nemusím TO (tu situaci) vyřešit. Nemusím umět vyřešit všechno. Můžu nevědět. Málokterá máma ví, jak se má chovat ve všech situacích, v jakémkoli věku dítěte. I mámy psycholožky a terapeutky potřebují podporu a pomoc druhých lidí, aby získaly odstup a nadhled. Důležité je si všímat, že jsem ve vleku nějaké vnitřní síly, která mě nutí vyhovět dítěti, umlčet jeho křik, hodit ho z okna. To je signál, že péči potřebuji já, ne dítě. Já a moje historie formuje moji dnešní podobu mateřství a ženství. Kladu si tedy otázku: Co ve mně, nebo kdo ve mně chce vyhovět/utlumit dítě? Co se stane, když se nezachovám tak, jak mě tento první impulz nutí? Budu pak špatná máma? Budu cítit vinu? Budu nekompetentní? Nedávající? Jaká je ta odpověď? Až když mám odpověď na tuto otázku pro sebe, a začnu si rozumět, začnu se CÍTIT a prožívat tu starou prastarou bolest, že mně nikdo nepomohl, že jsem byla na všechno sama, že mě nikdo neocenil, že měli rodiče moc práce, starostí, málo peněz, že se se mnou neradovali, že se mnou neslavili úspěch a nepodpořili mě, když jsem byla v životě na dně... atd... tak můžu začít rozumět AUTOMATISMU svého chování. Tu bolest, která potřebuje péči, tu mi ukazuje mé dítě svým křikem anebo kňouráním. Dítě mi ukazuje, co je potřeba léčit. Vychovávat dítě bez znalosti vlastního příběhu vede často k tomu, že se snažíme být nadmíru laskavé k dítěti - na úkor sebe. A tím učíme dítě nevážit si nás, ani sebe. Tím se cyklus zranění nepřetne, ale pokračuje v opačném extrému.

[@morgannelafay]

@@irenakubantova Děkuji za odpověď. Přemýšlím, že u mne je tam i snaha udelat to správně, a nejlepším možným řešením. Proto hledám pořád návody a nejsem spokojená s tím jak to je teď.