Pan Knížák má dobrou intenci i záměr, avšak jeho rozumění pojmu vzdělání je značně zavádějící a příliš mnohoznačné. Distancuje se od možnosti stanovovat pravidla, přesto po nich touží, i když je přesvědčeným agnostikem, který marně touží po možnosti artikulovat jistou mravní oporu, k možné etické kritice totalitářů. Na tomto místě poté vyzdvihuje filosofa Hejdánka. Klíčovým bodem, který na tomto místě je nutné reflektovat, je skutečnost, že jak socialismus, tak i liberalismus jako směry vzešly ze stejného semínka, ačkoli navzájem bojují proti sobě. Klíčem k pochopení tohoto problému je Kant a jeho důsledná nová reflexe, na kterou si však dnes netroufne nikdo. Ač je to nemilé, jedná se do velké míry o pseudokritiku. Pan Knížák by měl být buď důslednějším liberálem a nebo důslednějším konzervativcem, aby jeho postoj neztrácel konzistentnost. Odkud ví, co je skutečné vzdělání, je vůbec nějaké vzdělání možné? Umění je umění a filosofie je filosofie. Ač hovoří mnohdy o stejných tématech, používají k tomu různé prostředky. Navíc pokud pracují ve vzájemné spolupráci, pak na sebe musí navazovat promyšleně a uvážlivě, nemohou se nekontrolovaně míchat, jelikož pak vytváří pouze chaos v závěrech, ke kterým dochází, pakliže vůbec k nějakému závěru v takovém nastavení mohou dojít.