Рет қаралды 1,689
Neuvěřitelně krásný trip se silnými zážitky. To se musí zažít. O jednom zde napíšu víc.
Ráno bereme baťohy na záda. Vycházíme do ulic vesničky. Odbočíme na kamennou stezku co nás vede magickou přírodou. Cesta rychle ubíhá a za necelé dvě hodiny jsme nahoře u startu. Objednáváme si zaslouženou snídaní. Popíjíme masala tea. Na obzoru vidíme přicházet usměvavého ekvádorského přítele Bisentheho.
Povídá " V HORÁCH TO DNES BUDE KRÁSNÉ S DOSTUPY 6500 METRŮ"
Startujeme. Ve vzduchu se potkáváme s Jardou a Bisenthem. Po chvíli se nám přítel ztrácí kousek za námi a s Jardou letíme na čele. Přes vysílačku se domlouváme, že zkusíme pokračovat víc do hor. Přeskočíme hřebínek vysoký 4500 metrů. Užíváme si neskutečně epické výhledy nad zasněženými, strmými skalnatými horami kde není ani kousek cestičky na návrat do civilizace.
Z východní strany od údolí města Manali se nám dělají mraky a zakrývají vrcholky hor. Tudy to zpět nepůjde. Dotáčíme stoupavý proud. Blížíme se k hřebínku. Jarda má lepší stopu a krásně drží výšku. Já se velmi rychle propadám do údolí a osudný hřeben nepřeletím. Kolega mě nenechává ve štychu a letí za mnou. Honzo nenechám tě tady!!!
Dolétám k jižnímu svahu. Nacházím silný termální proud. Dotáčím základnu 5884 metrů.
Kolega je hodně dole a pomalu se zvedá. Letím přes údolí. Hřebínek mě drží a pomalu zvedá. Teď už to přeskočím, ale bude to o prsa. I mraky jsou zde nízko. Těsně nad hřebenem. Jardu vidím na východní straně svahu kde se propadá do údolí. Nenechám tě tady a vracíme se opět na jižní svah. Mraky na hřebeni klesají. Tudy už to nepůjde.
To je špatné. Počasí se kazí. Velká oblačnost se před nás nasouvá z které začíná i chumelit. Letíme víc na západ. Nasvícený skalnatý svah nenese. Údolní vítr zesiluje. Nalétávám úzký silný turbulentní stoupání co se zvedá 10m/s kolem ostré skalní stěny. Párkrát to otočím proti svahu. Který mam před sebou i 25 metrů. Tohle se mě vůbec nelíbí. Stejně jako počasí. Mam strach. V tuhle chvíli bych byl radši na zemi. Parťák je kousek za mnou.
Na dohled není ani cestička a místní chatrče domorodců. Tady nemůžeme skončit!!!
Po levé i pravé ruce jsou prudké skalnaté, travnaté i zalesněné svahy. V údolí teče divoká řeka. Možnost přistání tady není. Letím na plném speedu 27km/h. Pomalu se protlačujeme údolím a objevuje se před námi první vesnička a prašná cesta.
Trošku se nám uleví. Není tady ani kousek rovné louky jako u nás v Česku. Vyhlížím si prudký travnatý svah pod kterým vede prašná cesta. Na druhé straně údolí přes řeku je dokonce i silnice. Jsme zachráněný!!!
Přistání se povedlo. Jsem zdravý nohama na zemi. Velká úleva. Jarda byl kousek za mnou a výš. Neviděl mě přistát a já zas jeho. Proletěl mě kus nad hlavou, ale to se dozvídám až později. Mobilní signál není. Přes vysílačku se neslyšíme. Rychle balím a jdu na druhou stranu údolí. Cestou sleduji krajinu, mluvím do vysílačky a doufám, že je parťák v pořádku. Hlavou mě probíhají šílené myšlenky.
Docházím k silnici která zde končí. Pořád bez signálu. Domorodci mě poskytují hotspot na wi-fi. Ihned několik zmeškaných hovorů a v zápětí volá Jarda. Hůra, hůra padá ze mě obrovský kámen, když slyším Jardy hlas. Je v pořádku. Přistál o kus dál. Někde nad vesnicí mezi křovinami. Sbíhají se k němu ihned domorodci a později přichází i policie. Ve vesnici se mu dostane veškeré pohostinnosti. Zmiňuje se jim i o mě a hned vyhlašují pátrací akci. To se ještě stalo než jsem došel k silnici.
Přistáli jsme totiž v nebezpečné zóně. Kde dochází k několika úmrtím za rok. Je tady hodně medvědů a tygrů. Pastevci zde chodí i s dlouhou střelnou zbraní.
Za šera sedám do auta domorodců. Zastavuje nás policie a setkávám se opět s Jardou. Dostávám teplý čaj. Policie nás odváží do zavřené nemocnice. Kam přichází doktor. Vyšetření nepotřebujeme, ale berou to jako rutinu. Měří tlak, tep a poslech stetoskopem.
Pokračujeme dvě stě metrů na policejní stanici. Poskytují nám zde veškerý komfort. Postel, sprcha, pantofle, prohlídka stanice,.... Venku roztápí oheň a začíná přátelské pohostinství. Jejich kuchař pro nás dělá výtečnou večeři a neobejde se to ani bez drinku. U jednoho to rozhodně nekončí. Večírek v přátelské atmosféře končí dlouho po půlnoci. Se slibem ranní snídaně a odvozem na bus. Ráno nikdo nikde. Jardo musíme makat na bus nebo nám to ujede. Běžíme a z dálky ve tmě na něj mávám světlem z telefonu.
Uf neujel. Po cestě píšeme přes messenger novým přátelům od policie. Za vše jim znovu děkujeme. Po chvilce se ozývají a omlouvají se, že to ráno nestihli. Už se jim stýská. Rádi nás zas někdy uvidí. Cesta ubíhá rozmanitou krajinou.
Jarda se skvěle baví s děvčaty. Držíme se silně madel. Cesta je drsná a občas v autobuse lítáme ze strany na stranu. Po ubíjejících 13 hodinách a 240 km se dostáváme za klukama na hotel.
Ráno potkáváme majitele hotelu a Jardovi ukazuje něco v telefonu a hrozně se směje.
Místní domorodci natočili parťáka po přistání a poslali video do indické televize. Z Jardy je indická celebrita. Odkaz je v komentáři.