Sandra Sedlecká - Život s hraniční poruchou osobnosti

[@DavidTichy-x5b]

Velmi pěkné a zajímavé povídání. Klobouk dolů před Vámi..moc hezky to popisujete a je radost vás poslouchat..

[@esterkrutakova-fenvesova3309]

Si úžasná, silná žena, nesmierne sympatický a vysoko inteligentný človiečik, klobúk dolu! Skvelý vstup!

[@gabicek51]

Je mi 38, blíženec, v dětství týraná, mám dvě děti a diagnózu HPO znám něco přes měsíc, ale mám jí od dětství. Je to mazec s tím umět žít. Každopádně díky za tohle video 😉

[@avrahamstern4550]

Šílenost ! 😮Já jsem taky blíženec. 😀Jsem dark INFJ a musim si připustit, že na mě asi sedí tzv. tichá HPO. V hodně z toho jsem se našel. Aktuálně mám za sebou ošklivou fázi, kdy jsem se úplně uzavřel před světem a nebyl schopnej nic dělat. Od Covidu to se mnou šlo z kopce. Práci, co jsem dělal zrušili. Na všechno jsem rezignoval. Japonci tomu říkají Hikikomori. 😅 A už rok si říkám to samé z 36:16 a snažim se dát zdravotně to kupy, už se mi podařilo i najít novou práci. Tak snad se ten bouřkovej mrak, co mám furt nad hlavou, trošku zmenší... Ale jinak objektivně? No future. Jsem ztracenej případ. Ani zjištění, že za to asi nemůžu, mi to neulehčuje... 🤪 Sandra je super. 🤗

[@denisaj.3367]

Úžasné video, děkuji ❤.....konečně jsem vše pochopila.....

[@monikakorotka3913]

Ďakujem pekne za rozšírenie obzorov.Mne samej s rovnakou diagnózou dosť pomohlo zistiť že aj “pod nosom” sú osoby ktoré majú podobne problémy-pretože o tomto je malo dostupných informácií a aj nápomocné knihy využívajú štatistiku a porovnávanie s ľudmi hlavne USA. My ale nie sme USA, musíme vychádzať z našich podmienok a táto pani je svetielko nádeje na konci tunela. Ďakujem...

[@techlord_]

Mám přítelkyni s touhle poruchou a je to nejlepší vztah který jsem kdy měl

[@matej1987]

To je právě problém. Protože jsou emocionálně na úrovni tříletých dětí. Partnera vidí jako malé dítě svou matku - idealizují si ho a potřebují ho pro svou validaci a neustálé ujišťování, protože jejich mozek zná především strach a vztek. Proto je na začátku vztah s nima tak silný a intenzivní. Je to fáze idealizace. Z obou stran. Kdo je zamilovaný, tak to ani nechce vidět, ale ve skutečnosti mají obrovský problém se sebekontrolou, empatií a jsou výrazně sebestřední. Jako malé děti. Dříve či později přejdou do fáze devalvace a protože mají černobílé vidění, jsou paranoidní a všechny ty vlastnosti.. aktivují obranné mechanismy (splitting, disociace...) a z ničeho nic dokáží být neuvěřitelně krutí. Stačí, že jim na zprávu neodpovíte hned... Svého partnera začnou obviňovat ze všech svých problémů, vidět ho jako příčinu a ... konec. Člověk pak vůbec nechápe, co se to ku*va stalo. Zůstane mu trauma na celý život a bude potřebovat sám odbornou pomoc. Zatímco hraničář si najde náhradu během pár hodin a jede znovu to samé. Až se to stane, je dobré s tím počítat, udržet alespoň vlastní sebekontrolu, neobviňovat se, nehledat logiku a porozumění... a pamatovat, že žádnou diagnózu nelze brát jako omluvu a povolenku k nemorálnímu jednání a zraňování druhých.

[@ybodzardo]

@@matej1987 Přesně tak. Vztah s někým jako jsem já je sebevražda. Na začátku mě vztahy byly úžasné. Snažil jsem se tomu druhému dát to, co jsem si myslel, že chce každý člověk. Ale když jsem to nedostával zpátky, byl jsem v prdeli. Musel jsem zmizet. Měl jsem totiž pocit, že si to za tu snahu a úsilí zasloužím. A každa známka, byť jen nereálná byla jen spouštěčem mých obraných mechanismů. (Zradila jsi mě, vycítim to z tebe, chceš mě opustit) Jenže skutečná láska není úplně o snaze a úsilí, které jsem zapojoval. Je to o vzájemném pochopení a hlavně přirozenosti. Ta tam musí být. Láska a zamilovanost jsou odlišné věci a láska je téma, které spousta hraničářů nezná. A pokud se k ní přiblížíme, cítíme stud, utíkáme, ničí nás to.

[@greenpeas154]

A jak je to teď, po dvou letech?

[@Radio.Life.TRANCE.Music.]

​@@matej1987 Ano přesně tak, Na začátku idealizace na 1000%, samé pozitiva, chvála, jsi můj typ, moje dokonalost, přesně to co jsem hledala, už tě sleduju 3 roky, myslela jsem si, že si mě nikdy nevšimneš, po 12 měsících idealizace, přišlo střízlivění do stavu pomalé devalvace, realita hádek, neustálé nedůvěry, neskutečné žárlivosti, kontrola, změna nálad klidně i několikrát za den, řev, potom slzy, přepálené emoce v radosti i vzteku. Celé pramenilo z minulosti, velmi negativních zážitků v dětství, v rodině, problémy s pozdějšími partnery, hádky, bití.... A ve finále to odnese člověk, který v podstatě ani netušil, že nějaká porucha existuje a už to jede..... Empatie pouze v případě klidu, štěstí, pocitu ovládání toho druhého. Jakmile druhý člověk udělá něco špatně a stačí sebemenší aktivace negativní myšlenky, následuje krutost bez špetky citu vůči druhému. A aby bylo dílo dokonáno a druhý člověk byl dokonale vnitřně zničený a sám skončil skoro na terapii, následuje ukončení Ghostingem. Takže možná oplývají emaptii, ale pouze pokud je vše dle nich OK, poté následuje devalvace a to nechceš zažít. NECHCEŠ

[@elabasteela]

@@matej1987 není hraničář jako hraničář. Nejsou všichni stejní. Ne každý má to samé co jiný s touto diagnózou.

[@martingross8918]

Hluboce smekám. Znám situaci partnera, který nemá o H.P. potuchu a žje tři roky s hraničářkou. Která měla strach o své h.p. promluvit nahlas. A sám je kodependentní. Horor. Jsme po rozvodu. Hledal jsem informace, zjistil info o kodependenci, poruchách osobnosti, asi chybně "diagnostikoval" partnerku, dlouho bloudil při hledání řešení. Podstoupil jsem regresní terapii a jsem v bodě, kam by mě "klasická" terapie dostala za šest let. Držím Vám palce. Máte můj obdiv.

[@martingross8918]

Ze zkušenosti: snahy o manipulaci se ve stavech úzkosti a strachu mohou objevit. Je na partnerovi, zda je zaregistruje a nechá si je líbit, nebo si stanoví své hranice. Kodependentní lidé toto nezaregistrují a vzniká precedens pro maléry v budoucnosti. Partner hraničáře by měl a) vědět, že je tu tato danost (hraniční porucha) a co je její podstatou. b) mít sílu a takt, udržet si s láskou své hranice. c) se připravit na chvíle, kdy jeho partner/ka bude zpracovávat své pochyby. d) vědět, že nepochopitelné výbuchy agrese jsou voláním "řekni, že mě miluješ". Já nic z toho nevěděl.

[@martingross8918]

Tímto se hluboce omlouvám jedné osůbce, za nechtěné křivdy. OPRAVDU neznalost hp jednoho z partnerů je pro vztah konečná. A neznalost kodependence druhého... Tragická kombinace.

[@petrcerny4082]

@@martingross8918 Tak to jsme dva. Prošel jsem si něčím podobným. Vztah s hraničářem je jako plavat v rozbouřeném moři.

[@martingross8918]

@@petrcerny4082 Zvedám znova plachty a jsem připraven vyplout. S novým... Vlastně poprvé s kompasem... A na nový lodi. Jsem po regresní terapii. Starej Martin se už po regresní terapii neobjevil. Bude chvíli trvat, než okolí uvěří, že ta změna nastala. Vím, že můj subjektivní pocit...atd atd.... Ale: někde od hraničáře zaznělo, že rádi testují, jak je partner má rád. U mě to byl test, jak budu reagovat. A ustál jsem věci, kde bych dřív své kodependenci podlehnul na úkor druhého. Podlehl bych bolesti až fyzické, ze ztráty milované osoby. Před půl rokem jsem byl občas až hnusný. Bolest, co zatemní slušné vyjadřování, zatemní všechno hezké.

[@libertas662]

@@martingross8918 Jak vidím, máte jistou zkušenost. Můžete mi, prosím, sdělit, jestli je normální, že o sebe osoba s HPO trvale příliš nedbá (hygiena, čistota oblečení atd.) Několik dní se chová vstřícně a vyhledává vás, pak se vám třeba dva týdny vyhýbá. Jak se k těmto lidem chovat, aby se cítili bezpečně? Působí sice plaše, ale cítím tam latentní narcistickou nadřazenost a snahu o manipulaci (získávání informací atd.).

[@ELVIScz]

Došlo mi to asi před týdnem. Dneska mi to potvrdil kamarád psycholog, který se HPO zabývá a když poslouchám tohle, tak je to jako kdyby ta slečna říkala za mě, co já nedokážu... Poslal jsem to důležitým lidem, aby mě pochopili. Díky 😉

[@broskyna26]

Mozem poprosit meno psychologa?

[@petrgregor8706]

Nevím co chci a chci to hned 🤣

[@JoahymSolar]

přesně, takhle to nemůže zůstat, tam je startovní pole, hezky a dopodrobna popisuje tyhle jevy Jan Dvořák, který se sice zabývá narcismem, ale ono je to provázané a má to společné rysy, respektive je tam určitá souvztažnost a myslím, že základ je najít tu vnitřní sílu, což uměleckým duším obecně dělá trošku problém, je tam pak snaha utíkání do subrealit, introverze a z toho mnoho způsobů útěku vč intelektuálních a vždy je to jen útěk...

[@mirkalamacova9740]

Souhlasím, pan Dvořák úžasný, od nej mi vysvětlení sedí nejgic

[@veronikahubackova928]

V některých rysech tam poznávám svoji dceru. Potřebovala bych se poradit, promluvit si s někým. Moc bych jí totiž chtěla pomoct.

[@rezbarstvisradosti1604]

Dobrý den. Mám dotaz. Může i hraničář byt stalker?,a vědomě či nevědomě, ať už ze strachu, i pošpinit nebo pomluvit kamaráda či kamarádku?

[@broskyna26]

Rada by som sa zoznamila s viacerymi s touto diagnozou, mam ju tiez, a mizerne malo priatelov vdaka mojej dg...

[@Cupakabra-mq8km]

Já to mám taky, připadám si jako poslední jednorožec. Je to těžké.

[@JaroslavaChlapkova]

Ahoj já taky. Odkud jsi?

[@broskyna26]

@@JaroslavaChlapkova ja som z Trenčína...

[@AdelaHamplova-rq9cc]

dobrý den, bohužel email mi píše Nedoručitelná zpráva, mohu poprosit jiný na vás? potřebovala bych se na něco zeptat

[@pistalinda1974]

Ahoj, držím pěsti ať je líp. Kdo říká, že to děláš jen pro pozornost, neví vůbec, o čem to je. Já sice nemám hraniční poruchu osobnosti, nebo o tom nevím. Navíc, jsem starší, mohla bych být Tvá maminka (mám syna trochu staršího než Ty). Ale! Psychické problémy můžou postihnout naprosto každého, bohužel! Jak mladého, tak staršího, ženy i muže. Chci jen říci: nejsi v tom sama. Pokud to pomáhá- Tobě i druhým- je skvělé dělat to, co děláš. Při poslechu Tvého videa je to, jako bych mluvila já. V mládí jsem měla hodně podobné stavy...Psala jsem také deníky a kreslila depresivní obrázky. Chodila to "vymlátit " na diskotéky atd. Nikdo o tom nevěděl, nebylo komu se svěřit. Sebepoškozování a jiné...Některé jizvy na rukou a nohou mám vidět i teď, po třiceti letech. Později se,ani nevím jak, stavy upravily. Později se ale psychické problémy vracely. Po porodu synka a těžkém rozvodu, kvůli šikaně v práci. Vždy mi pomohli psychiatři, a nějak to pak šlo. Až do předloni. Šikana v práci (bossing), práce na Covidáriu a nakonec postcovid mě vrhly do stavu, ve kterém jsem se pokusila o nežití. Několikrát. Myšlenky na nežití mám i teď. Nastupuji další hospitalizaci. A ano, také se paradoxně, když je mu blbě, jdu nalíčit. Takže ani doktoři mi nevěří. Takže jsem se vyfotila, jak reálně vypadám, v totálním depresivním stavu. Pro případ, že zase psychiatrička nebude věřit, jak zle mi bývá. Už kolikátý psychiatr tohle udělal...Takže ano, já Ti věřím! Jenom nevím, jak v takovém stavu člověku pomoci...Sama to mám tak, že potřebuji být sama, s nikým nemluvit, schovat se pod deku. Pak jsem schopna třeba se z toho vypsat...Držím pěsti